Follow me on: DOMODI | ASK.fm

Článek na téma

Takový ten pocit, když se probudíš.

2. června 2014 v 16:58 | Dolly Marseille
Všichni máme nějaké pocity.
A taky sny..
Mýváme sny, ze kterých se nechceme probudit, nebo také takové, u kterých jsme rádi, že to byl jen hloupý sen. Říká se, že sny mají vždy nějaký význam. A taky, když na někoho myslíme před spaním, je pak pravděpodobné, že se nám o něm bude zdát. Ale někdy ani na tu osobu nemusíme myslet a i přesto se nám ve snu zjeví.
Nejhorší jsou sny o minulosti. Když se nám zdá o někom, s kým se už z nějakého důvodu nestýkáme.
Například o bývalém příteli. Myslím, že nejsem sama, která zažila sen o ex příteli.
Vidím samu sebe, jak se usmívám od ucha k uchu. Všechno je nádherné, jsem nadmíru šťastná.
Mám stále úsměv ve tváři a někam běžím, teda za někým. Přede mnou se zjeví postava, je to kluk.
Není to žádný cizí kluk, je to můj bývalý. Obejmeme se a políbíme.
Pak se sen jakoby přetočí na jiný děj.
Můj bývalý mě chytne za ruku a začne utíkat. Chvíli mi není jasné, proč utíkáme. Ale za chvíli se podívám za sebe a vidím policajty s pistolemi. Utíkáme a utíkáme a najednou se ocitneme ve slepé uličce, která je zakončena velkým plotem. Vrhneme se na ten plot a chceme jej přelézt. Lezu jako první, ani jsem se nepodívala jestli semnou ten plot přelézá i bývalý. Když jsem se ocitla na druhé straně plotu, začala jsem se radovat. Ale tu radost mi vzal výstřel z pistole. Zjistila jsem, že ten plot jsem přelezla sama a začala panikařit. Chvíli jsem přemýšlela, co mám vlastně udělat.
Rozhodla jsem, že polezu zpátky. Když jsem seskočila, viděla jsem, jak stojí lidé a ti policajti v kruhu.
Stáli kolem někoho ležícího na zemi. Protlačila jsem se mezi ně.. Zjistila jsem, že to ležící tělo je mého bývalého. Byl mrtvý! Následující má reakce je jasná, rozbrečela jsem se. Pak se začalo všechno jakoby mlžit, ztrácet - probudila jsem se.
V první chvíli jsem byla z toho snu celkem dost zmatená. Byl to opravdu zvláštní pocit probudit se ze snu, kde jsem byla znovu s bývalým šťastná a po chvíli ho v jiném snu ztratila.

Taky máte po probuzení se z nějakého snu smíšené pocity?

Černá ovce rodiny.

28. května 2014 v 14:50 | Dolly Marseille
Jmenuji se Anna Marie Montgomeryová, nedávno jsem měla 18 let. Nyní se nacházím v psychiatrické léčebně. Jsem tu nejenom, protože jsem byla závislá na amfetaminech, ale hlavně, protože jsem zabila svou matku. Kdybych mohla vrátit čas, nevrátila bych se ke dnu, kdy jsem ji zabila. Ale ke dnu, kdy jsem si vzala první pilulku..

Víte, ono není jednoduché být jedináček a ještě k tomu dcera bohatých právníků. Rodiče mne milovali, to ano. Ale pořád chtěli, abych byla jako oni. Vzdělaná, slušná holčička. A nejenom rodiče, ale i sestřenice, prarodiče, zkrátka každý v naší rodině měl nějaký podělaný titul.
Jenomže já nikdy nebyla a nebudu jako oni. Jsem prostě černá ovce naší rodiny, teda podle slov mého otce. Ale opravdu jsem se snažila.
Rodiče často jezdili pracovně mimo město, někdy i mimo zemi. Takže jsem bývala často sama doma. Což pro mě znamenalo vysvobození od učení. Vždy, když odjeli, já šla někam na párty bavit se. Na jedné párty jsem taky poznala svého kluka Tadeáše.
Tadeáš, je o rok starší, než já. A je vyučený jako automechanik. Jeho máma pracuje jako prodavačka v jednom místním supermarketu a jeho táta je dělník. Tedeáše strašně miluji a jeho rodiče jsem si oblíbila. Často jsme k nim spolu chodili. Jednou se mě Tadeáš zeptal, kdy seznámím já jeho s mými rodiči. Tahle otázka mě zaskočila! Nevěděla jsem jak mu vysvětlit, že moje rodina je prostě jiná, než ta jeho. Já mu totiž nikdy o mojí rodině pořádně nevyprávěla, raději jsem tohle téma přeskočila.
Opravdu jsem se obávala rodičům zmínit, že chodím s klukem, který má jen výučák. A vlastně sem se obávala právem.. Jednoho dne jsem se rozhodla, že řeknu rodičům o Tadeášovi, jenomže jsem si vybrala špatný den! Byl to zrovna den třídních schůzek, na které já zapomněla.
Přišla jsem domů a táta s mámou, seděli v kuchyni u stolu. Sakra, proč mi nepřišli ty jejich výrazy divné?! No, zkrátka ani jsem je pořádně nepozdravila a hned na ně vybalila, že mám kluka. Chtěla jsem to mít rychle za sebou!
Co se dělo dál? Třídní schůzka nedopadla dobře, učitelé si stěžovali, že se řádně neučím a propadám z 2 předmětů. Tohle si dcera takových rodičů dovolit prostě nemůže. Takže jsem měla zaracha. A samozřejmě Tadeáše mi hned zatrhli, protože si mysleli, že on může za mé známky. "Je to kluk jen s výučným listem, máš na víc." Tohle mi řekl táta.
Ale to jejich zaracha nefungovalo, museli by přestat jezdit pryč, což nepřestali. Vydala jsem se na jednu párty, která se konala poblíž. Tadeáš nemohl, jel s tátou rybařit. Nevadí, i přesto jsem šla, ale moc jsem se nebavila. Protože jsem musela pořád přemýšlet, jak zvládat scházet se s mou láskou a zároveň nepřítelem jménem "učení". Všiml si mě takový nevzhledný kluk s pěkně velkýma kruhama pod očima a vlastně jsem ho od vidění znala od nás ze školy. Přišel, zamnou a začal tím, že proč se nebavím, co se děje atd. Já mu vše povyprávěla. On se usmál, chvíli mlčel a pak řekl: "možná bych jedno řešení měl, ale nesměla bys o tom nikomu říct a už vůbec ne, že to máš ode mě."
Předal mi takovou divnou pixly od léků, kde byla stržena cedulka s názvem léků. Řekl, že mi to pomůže, abych nespala a díky tomu stíhala více věcí. A taky, že on sám to používá, aby se mohl učit. Ale neupozornil mě, že to může mít i nepříznivé následky..
Na těch tabletách jsem začala být závislá. Hlavně protože mi umožnili vidět se s Tadeášem, všechno stíhat a jednoduše od noci až do rána se učit, bez toho aniž by se mi chtělo spát. Rodiče byli spokojeni, protože jsem se zlepšovala ve škole, to byl hlavní cíl. Všechno se zdálo být fajn.
Teda dokud nemusela jet máma pro mě na policejní stanici. - Byla jsem asi náměsíčná. Nevím, jak se to stalo. Pamatuji si jen, že jsem byla v pokoji a najednou jsem se probudila a viděla jsem jak nade mnou stojí policajt a já ležím před vchodem mé školy. Nejprve tomu máma nevěnovala nějak pozornost, protože jsem si vymyslela, že jsem musela pro něco do školy a bla bla bla, no nevěřila tomu, ale neřešila to. Až, když se mi tohle stalo podruhé. A to už semnou máma šla k doktorovi, aby zjistil, co se semnou děje. Samozřejmě z výsledků testů krve bylo hned jasné, čím je to způsobeno. Dostala jsem velkou facku a musela jsem ji dát všechny mé "zázračné" tabletky. Nechala mě na pár dní doma a taky si vzala dovolenou v práci. Tadeášovi jsem řekla, že jsem jen nemocná, což mi uvěřil, protože jsem vypadala v té době opravdu hrozně.
Ale nebylo to všechno tak jednoduché. Začali abstinenční příznaky a já měla děsné migrény, bylo mi blbě, prostě se to nedalo vydržet.. Musela jsem, musela! V noci jsem se vkradla mámě do šatny, protože jsem věděla, že tam byly moje tabletky ukryté. Máma je nevyhodila, aby je ukázala tátovi, který byl na služebce. A já si jich teda pár vzala. Bylo to pro mě neskutečné vysvobození, cítila jsem se jako znovuzrozená. A poté jsem šla do pokoje.
Zbytek si pamatuji jen záblesky.. Stojím v kuchyni, něco držím a máma na mě křičí.
Byla jsem opět náměsíčná. To, co jsem držela v ruce, byl nůž. A když na mě máma začala křičet, tím mě probrala, ale zároveň ve mně vyvolala zmatenost, vztek a já ji bodla, aniž bych chtěla. Opravdu jsem to nechtěla udělat.. Bodla jsem ji přímo do krku, nebylo ji už pomoci..
Táta se ještě tu noc vrátil. S brekem jsem mu vše vysvětlovala. On mi odpustil a taky zařídil, abych nešla do vězení, ale šla se léčit..
Tak moc jsem se snažila rodiče nezklamat a nebýt černou ovcí rodiny, až jsem dosáhla toho, že jí budu navždy.

Raději pátý rok přeskočit.

15. května 2014 v 17:35 | Dolly Marseille

Minulost

Každý máme z dětství nějaké vzpomínky. Někdo si jich pamatuje více, jiný méně. Některé jsou krásné, nebo také ošklivé. Když je člověk starší, tak na dětství vzpomíná a strašně rád by se vrátil do dob, kdy byl ještě malé, bezstarostné dítko. Ale jsou tu lidi, kteří by se do těchto dob nikdy nevrátili a jsou rádi, že jsou za nimi. Jako třeba já.. Tenhle článek nepíši proto, aby mě někdo litoval, nebo tak něco. Jen chci ukázat lidem, kteří zažili v dětství nepěkné věci, že nejsou jediní. Je potřeba zahodit minulost za hlavu a jít dál. (I když samozřejmě zapomenout nejde. Na to hnusné, co si člověk zažije, nikdy nezapomene.)

Začalo to všechno vlastně normálním dnem. Už si nepamatuji přesný datum, ani velice měsíc. Ale podle počasí, které probíhalo, vím, že to mohlo být v březnu či květnu… Jako každé pětileté dítě jsem chodila do školky. Máma mě do ní zavedla. Pomohla mi převléknout se do zástěrky a bačkůrek. Poté se semnou rozloučila a řekla mi, že mě nevyzvedne "po o", ale až po svačince. Tudíž to znamenalo, že budu muset ve školce spát, což jsem nesnášela. (Vzpomínáte si někdo na "po o"? J) Průběh ve školce si už nepamatuji. Pamatuji si jen, že jsem dojídala poslední sousta druhého chodu a v tom za mnou přišla paní učitelka s tím, že jdu domů. Byla jsem strašně šťastná, že nemusím ve školce spát a utíkala jsem k mojí skříňce, která měla obrázek s konvičkou. U skříňky na mě čekal můj táta. Usmíval se a řekl mi, že pojedeme na výlet. - K babičce, kde bydlela i moje sestřenice s bratrancem. Vůbec mi nepřišlo divné, že přišel on a né máma. Proč by taky jo, že? Bylo mi pět.. Starala jsem se jen o to, že nemusím ve školce spát a místo toho si budu hrát se sestřenicí. A navíc to byl můj táta, nebyl to nikdo cizí. Těšila jsem se, že si užiji den. Jenže to jsem nevěděla, že to nebude jen jeden den..
A ani týden, ale měsíce..

Nic, co se kolem mě dělo mi nepřišlo nijak zvlášť divné, ani to, proč nechodím do staré školky, ale do školky, která byla ve městě, kde babička žila. Ani to, proč vlastně u babičky bydlím. A kde je máma? Ani tuhle otázku jsem mému otci nepoložila . Několik týdnů jsem mámu neviděla. Až jednoho dne, ale ani jsem s ní nepromluvila. Protože nám to nebylo umožněno. Otec ji nepustil do domu babičky. Jen jsem ji z okna zahlédla. A tohle se odehrálo několikrát. Pokaždé jsem ji viděla jen s okna a vrukou měla nějakou hračku. Po nějaké době přišel den, kdy jsem ji konečně viděla tváří v tvář. Toho dne nebyla sama. Byla s nějakými pány - policajty v civilu. Přišla ke mně .. Pamatuji si, že brečela, ale snažila se chovat jako, že je vše v pořádku a smála se přes slzy. Předala mi panenku a můj oblíbený časopis s Dádou Patrasovou. Po předání mě chytla za ruku a chtěla jít semnou k autu, u kterého stáli ti páni policajti, kteří nebyli zrovna ve službě. Jenže pak se odehrálo peklo, ale zároveň jakoby někdo vzal ovladač a zmáčkl tlačítko "zrychlení". Začal křik, všichni kolem mě křičeli - otec, matka, babička a ti dva páni. Otec mě vytrhl z máminé ruky a "předal" moji ruku babičce, která mě odvedla do domu. Chvíli jsem z toho byla strašně vystresovaná, ale za chvíli mě z toho stresu dostala panenka od mámy. Po tomhle incidentu jsem mámu dlouho neviděla. Otec mi pořád nosil hračky ,bylo jich spousty a byly od mámy. Na nějaký čas se všechno uklidnilo. A já si vlastně zvykla na žití jinde, na novou školku, prostě vše jsem brala tak jak je.
U babičky a s tátou jsem byla šťastná a na mámu ani nemyslela. Nevím čím to, že jsem na ni ani nepomyslela, možná to bylo tím věkem.
No, ale máma na mě samozřejmě nezapomněla a ukázala se. Otci nejspíš došlo, že nemůže jen tak odstřihnout dítě od matky. Nebo, že by zabralo něco jiného? (Policie, soud..?) To nevím.. Zkrátka šli jsme já, máma a on do restaurace. V restauraci vše probíhalo v míru. Všichni tři jsme se smáli a smáli. Pak si, ale táta potřeboval oskočit. A tak tedy šel. V ten moment máma využila situace, popadla mě za ruku a utíkala. Já nechápala, myslela jsem si, že je to nějaká "hra", jako na "honěnou, schovávanou.. " No a máma to dokázala! Dostala mě stejným způsobem zpět k sobě, jako to udělal táta. "Ukradla si mě." Ale tímhle to neskončilo, táta se snažil dostat mě zpátky. Ale to už se mu nepovedlo.. Znovu jsem se vrátila do svého rodného města s mámou, a také do své staré školky.

Já i máma jsme po nějké době otci i babičce osdpustili a už nikdy o tomhle nepromluvili.

|Psychologie| - Můj příběh

7. ledna 2014 v 15:20 | Dolly Marseille

PSYCHOLOGIE - Můj příběh

Zdravím :) Je tady další pondělí a s ním přichází nové téma týdne, které nese název Psychologie.
Ale.. To jsem prostě já, která vždy musím vyčnívat z davu( nepochopte to tak, že bych za každou cenu chtěla být něco víc, než ostatní, to samozřejmě ne.:)), a proto trošku pozměním téma, ale s psychologií samozřejmě souviset bude. Tedy hlavně s těmi, kteří se touhle vědou zabývají. Chci se podělit o svůj příběh a mé zkušenosti s psychology.


CO JE PSYCHOLOGIE ? Ať je tedy něco k tématu..
- Je to věda, která zkoumá chování lidí.
- Člověk zabývající se touto vědou, je označován jako psycholog.

Tenhle příběh je podle skutečnosti, podle mé skutečnosti, bohužel. Se vším co se událo v mém životě, jsem nyní smířená. Beru to tak nějak jakože.. nikdo nemá dokonalý život, takový prostě život je a bude.
Když jsem byla malá (6 let) moji rodiče se často hádali. Můj otec hodně pil a moje matka už to nemohla dál snášet. Pořád se hádali. Matka měla z něho nervy natolik v prde**, že se chtěla i zabít. Ze všeho nejhorší bylo to neustálé přetahování se o mě. A ještě když se mě zeptali s kým chci být. Ani s jedním! Ale s oběma! Což samozřejmě nešlo, protože si už nerozuměli a otec se odstěhoval ke své nové přítelkyni. Nějak jsem se po čase smířila s tím, že už nejsou spolu a měli mě ve střídavé péči. Poté přišla další rána a to moje sestra, kterou vlastně už ani jako sestru neberu, jelikož jsem ji neviděla pěkných pár let. Hodně s ní mlátila puberta začala brát drogy, utíkala z domu, kradla a tahala se, se samými pochybnými lidmi. Její chování bylo naprosto příšerné.Díky téhle zkušenosti nesnáším drogy a lidi, kteří je berou se mi natolik hnusí, že jim nepřeji nic jiného, než aby na to chcípli.(Jinak to napsat ani nemůžu.) . Když byla máma na noční, "sestřička" využila chvíle a utekla a mě samozřejmě nechala doma, mě 7miletou holku. Vždy, když byla máma v práci, sestra si pokaždé dovedla nějakého kamaráda či kamarádku k nám domů. Byli to opravdu samí lepší lidé, kteří byli úplně bez mozku. Už jenom proto, že mě učili třeba kouřit. Já byla malá, bez rozumu a tu cigaretu jsem si vzala (dobrovolně) a oni se nad tím bavili, že jsem tak malá a kouřím cigarety. Jednoho dne si pro ni přijeli policajti , že ji odvezou do pasťáku. Sestru nenapadlo nic jiného než se zavřít v koupelně. Brečela a prosila mámu o další šanci. Poté rozbila skleněnou vázu a vyhrožovala, že se podřeže. Policajti museli zakročit a vykopnout dveře a odvezli ji. Událo se za moje dětství hodně špatných chvil. Zkrátka zažila jsem si toho hodně a už jsme to nějak nezvládla a musela začít chodit k psycholožce, jelikož jsem měla ze všeho strach. Bála jsem se vody, lidí, větru, bouřky, jezdit autobusem, mravenců a dokonce i hloupé lžičky na polévku. Přišla jsem o sestru a napůl o otce a kvůli tomu jsem se bála mít doma i nějaké zvířátko, měla jsem strašný strach, že se mu něco stane a přijdu i o něj. Díky paní psycholožce jsem se z toho všeho dostala. Jelikož jsem mi bylo 7 roků, tak i tak semnou paní psycholožka jednala. Hrála semnou různé hry a u toho se mě opatrně ptala na různé otázky. Chodit k psychologovi není nic špatného, nic za co by se měl člověk stydět.Takže pokud máte z něčeho strach, někdo vám ubližuje, nerozumíte si se spolužáky, určitě se nebojte a vyhledejte pomoc od psychologa, pokud nepomůže někdo blízký.
 
 

Reklama
Reklama