Follow me on: DOMODI | ASK.fm

Raději pátý rok přeskočit.

15. května 2014 v 17:35 | Dolly Marseille |  Článek na téma

Minulost

Každý máme z dětství nějaké vzpomínky. Někdo si jich pamatuje více, jiný méně. Některé jsou krásné, nebo také ošklivé. Když je člověk starší, tak na dětství vzpomíná a strašně rád by se vrátil do dob, kdy byl ještě malé, bezstarostné dítko. Ale jsou tu lidi, kteří by se do těchto dob nikdy nevrátili a jsou rádi, že jsou za nimi. Jako třeba já.. Tenhle článek nepíši proto, aby mě někdo litoval, nebo tak něco. Jen chci ukázat lidem, kteří zažili v dětství nepěkné věci, že nejsou jediní. Je potřeba zahodit minulost za hlavu a jít dál. (I když samozřejmě zapomenout nejde. Na to hnusné, co si člověk zažije, nikdy nezapomene.)

Začalo to všechno vlastně normálním dnem. Už si nepamatuji přesný datum, ani velice měsíc. Ale podle počasí, které probíhalo, vím, že to mohlo být v březnu či květnu… Jako každé pětileté dítě jsem chodila do školky. Máma mě do ní zavedla. Pomohla mi převléknout se do zástěrky a bačkůrek. Poté se semnou rozloučila a řekla mi, že mě nevyzvedne "po o", ale až po svačince. Tudíž to znamenalo, že budu muset ve školce spát, což jsem nesnášela. (Vzpomínáte si někdo na "po o"? J) Průběh ve školce si už nepamatuji. Pamatuji si jen, že jsem dojídala poslední sousta druhého chodu a v tom za mnou přišla paní učitelka s tím, že jdu domů. Byla jsem strašně šťastná, že nemusím ve školce spát a utíkala jsem k mojí skříňce, která měla obrázek s konvičkou. U skříňky na mě čekal můj táta. Usmíval se a řekl mi, že pojedeme na výlet. - K babičce, kde bydlela i moje sestřenice s bratrancem. Vůbec mi nepřišlo divné, že přišel on a né máma. Proč by taky jo, že? Bylo mi pět.. Starala jsem se jen o to, že nemusím ve školce spát a místo toho si budu hrát se sestřenicí. A navíc to byl můj táta, nebyl to nikdo cizí. Těšila jsem se, že si užiji den. Jenže to jsem nevěděla, že to nebude jen jeden den..
A ani týden, ale měsíce..

Nic, co se kolem mě dělo mi nepřišlo nijak zvlášť divné, ani to, proč nechodím do staré školky, ale do školky, která byla ve městě, kde babička žila. Ani to, proč vlastně u babičky bydlím. A kde je máma? Ani tuhle otázku jsem mému otci nepoložila . Několik týdnů jsem mámu neviděla. Až jednoho dne, ale ani jsem s ní nepromluvila. Protože nám to nebylo umožněno. Otec ji nepustil do domu babičky. Jen jsem ji z okna zahlédla. A tohle se odehrálo několikrát. Pokaždé jsem ji viděla jen s okna a vrukou měla nějakou hračku. Po nějaké době přišel den, kdy jsem ji konečně viděla tváří v tvář. Toho dne nebyla sama. Byla s nějakými pány - policajty v civilu. Přišla ke mně .. Pamatuji si, že brečela, ale snažila se chovat jako, že je vše v pořádku a smála se přes slzy. Předala mi panenku a můj oblíbený časopis s Dádou Patrasovou. Po předání mě chytla za ruku a chtěla jít semnou k autu, u kterého stáli ti páni policajti, kteří nebyli zrovna ve službě. Jenže pak se odehrálo peklo, ale zároveň jakoby někdo vzal ovladač a zmáčkl tlačítko "zrychlení". Začal křik, všichni kolem mě křičeli - otec, matka, babička a ti dva páni. Otec mě vytrhl z máminé ruky a "předal" moji ruku babičce, která mě odvedla do domu. Chvíli jsem z toho byla strašně vystresovaná, ale za chvíli mě z toho stresu dostala panenka od mámy. Po tomhle incidentu jsem mámu dlouho neviděla. Otec mi pořád nosil hračky ,bylo jich spousty a byly od mámy. Na nějaký čas se všechno uklidnilo. A já si vlastně zvykla na žití jinde, na novou školku, prostě vše jsem brala tak jak je.
U babičky a s tátou jsem byla šťastná a na mámu ani nemyslela. Nevím čím to, že jsem na ni ani nepomyslela, možná to bylo tím věkem.
No, ale máma na mě samozřejmě nezapomněla a ukázala se. Otci nejspíš došlo, že nemůže jen tak odstřihnout dítě od matky. Nebo, že by zabralo něco jiného? (Policie, soud..?) To nevím.. Zkrátka šli jsme já, máma a on do restaurace. V restauraci vše probíhalo v míru. Všichni tři jsme se smáli a smáli. Pak si, ale táta potřeboval oskočit. A tak tedy šel. V ten moment máma využila situace, popadla mě za ruku a utíkala. Já nechápala, myslela jsem si, že je to nějaká "hra", jako na "honěnou, schovávanou.. " No a máma to dokázala! Dostala mě stejným způsobem zpět k sobě, jako to udělal táta. "Ukradla si mě." Ale tímhle to neskončilo, táta se snažil dostat mě zpátky. Ale to už se mu nepovedlo.. Znovu jsem se vrátila do svého rodného města s mámou, a také do své staré školky.

Já i máma jsme po nějké době otci i babičce osdpustili a už nikdy o tomhle nepromluvili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mrtvolka XÍ | Web | 15. května 2014 v 18:03 | Reagovat

Tohle je dost stresující zážitek. Vůbec se ti nedivím, že by ses do té doby nevrátila. Je zajímavý, jak si malé děti rychle zvyknou na různé situace. Jistěže na "po o" si pamatuju velmi dobře, znamenalo to vysvobození.

2 Sarinka | Web | 15. května 2014 v 18:12 | Reagovat

Krásny blog :3 A pekný článok :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama